Pomsta

Příběhy, povídky, ale i vaše reálné zážitky. Jsou tu dvě podmínky- ústředním tématem musí být ABDL (nebo-li plenky) a autorem příběhu musíte být buď Vy sami, nebo uvést zdroj!
Odpovědět
Uživatelský avatar
PakoDaddy
Příspěvky: 14
Registrován: stř 28. říj 2020 21:48:24
Bydliště: NJ
Pohlaví: Kluk
Sexuální orientace: Heterosexuální
Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ano
Nosíte dudlík?: Ano

Pomsta

Příspěvek od PakoDaddy » ned 01. lis 2020 8:26:04

S/M není úplně můj šálek turecké kávy. Ale jednou jsem se trošku dopálil a napsal...však čtěte. Komentáře vítány.

POMSTA

Bylo šedivé a sychravé listopadové odpoledne, když ve čtvrtém patře panelákového bytu tři plus jedna zadrnčelo sklo konferenčního stolku. Pak ještě jednou a pak začal mobil značky Sony-Ericsson, který na něm ležel a který to způsobil, vyhrávat čert na koze jel. Loňský hit skupiny Kabát. Bedřich po něm hrábl, letmo pohlédl na číslo na displeji a zvedl se z gauče. Pak přímo tak jak byl, v trenýrkách a vytahaném nátělníku otevřel dveře balkónu a bosou nohou vykročil do podzimního chladu. Dveře za sebou přitáhl, ale ne zavřel. Nešlo to. Venkovní klika byla už léta ulomená. Vlastně byla ulomená ještě dřív, než Soňa, jeho žena, dostala tento byt od rodičů k bezplatnému užívání. Soně bylo šestačtyřicet. Byla o necelé tři roky mladší, než Bedřich a dělala vše proto, aby vypadal o deset. Ne kvůli Bedřichovi, ale hlavně kvůli sobě. Byla majitelkou malé restaurace, která sice nevydělávala horentní sumy, ale na slušný život to stačilo. Když pak občas vyrazila s kamarádkami na sklenku chardonnay, nechtěla být za šedivou, utahanou šmudlu. To obnášelo jednou měsíčně kadeřníka, manikúru, kosmetický salón a nekonečné bloudění po buticích v obchodních centrech. Bedřicha s sebou nebrala. Už pár let nebyl dostatečně reprezentativní a jeho kreditka by se zřejmě nejpozději po třetím nákupu zablokovala. Sice měl ještě vlasy, ale splihlé, prošedivělé a většinu času i mastné. Jeho postava léty utrpěla sedavým povoláním řidiče městského autobusu a nekonečným sledováním televize, ale Soňa ho přesto ještě měla svým způsobem ráda. Stále si ho ještě pamatovala z dob, kdy byla pouhou servírkou a on k ní chodil o přestávce mezi jízdami na oběd nebo na kávu. A pak tady byla ještě určitá perspektiva, o které se nemluvilo. Bedřichovi rodiče bydleli ve Švýcarsku. Vlastnili tam vilu s lékařskou ordinací a on byl jejich jediný syn. Jediný dědic. Soňa tu vilu nikdy neviděla, protože Bedřich se s rodiči kdysi o něco pohádal a od té doby se nestýkali. Neposílali si ani vánoční pohlednice. Ale ta šance tu byla. Bedřich se Soňou neměli děti. Ne, že by se o to kdysi nesnažili, ale nějak to nešlo. Nejprve Soňa objížděla několik měsíců lékaře a kliniky, byla dokonce i v lázních. Pak donutila i Bedřicha, aby si nechal zkontrolovat sperma, ale chyba se nenašla. Na psa neměli ani jeden čas, a tak žili v bytě po celá léta sami. Občas si to kompenzovali večírky s přáteli. Těch ale postupně ubývalo a tak nakonec zůstaly jen letní dovolené a silvestry v Alpách. Když se Soňa chtěla bavit, šla sama. Nikdy se ale nevracela opilá, nezpívala si na chodbě, nepřevracela botník, nesmála se jako šílená ve sprše, ani nezvracela. Jejich život byl tak normální, jak jen to bylo možné. Tedy až do toho odpoledne, kdy zazvonil Bedřichův mobil.
„Kdo to byl?“, otázala se Soňa líně, aniž spustila oči z televizní obrazovky.
„Ale, kolega z práce. Potřebuje jet s klukem na pohotovost, má horečky. Tak mě prosil, jestli bych za něj nevzal dvě kolečka. Za tři hodiny jsem doma.“
Soňa si odfrkla, vstala z gauče a přibouchla dveře balkónu, odkud se škvírou do pokoje vkrádal vlhký chlad. Bedřich už měl mezitím na sobě modrou pracovní košili a v koupelně se holil. To bylo trochu zvláštní, protože se obvykle holil jen v neděli a nikdy ne před jízdou. Soňa tomu ale nevěnovala příliš pozornost.
„Že zrovna vždycky volají tobě“, houkla jen směrem ke koupelně.
Přes bzukot holicího strojku se v odpověď ozvalo jen nesrozumitelné zabručení. V tom telefon na konferenčním stolku, kam jej Bedřich odložil, lehce cinkl. Na horním okraji displeje se objevil proužek s náhledem zprávy. Soňa jen na okamžik přenesla pohled na telefon a pak ještě chvíli sledovala postavy na televizní obrazovce, než jí došlo, co viděla. Ve zprávě stálo: Už ti vařím kafe. UŽ TI VAŘÍM KAFE!
„Kdo by mu asi na konečné autobusu vařil kafe?“ Soňa nikdy Bedřicha z ničeho nepodezírala. Nedal ji k tomu za celou dobu společného života sebemenší záminku. A teď se holil, z koupelny právě doplul do obývacího pokoje obláček kolínské a „už ti vařím kafe“? To nebylo normální. Za ty roky si vypěstujete cit pro normální věci. Takže Soňa udělal to, co musela. Krátkým pohledem ke koupelně se přesvědčila, že je to bezpečné, hmátla po telefonu a stiskla tlačítko na boku přístroje. Do druhé ruky vzala svůj iPhone a rychle vyfotila obsah displeje se zprávou a telefonním číslem odesílatele. Pak položila oba telefony zpět na stůl, opřela se v pohodlné sedačce a vrátila svůj pohled televizi. Ale nevnímala ji. Už ti vařím kafe. Kdo proboha vaří Bedřichovi kafe?
Bedřich přišel z koupelny už oblečený, vzal si ze stolu telefon a pokusil se Soňu políbit na rozloučenou. Ta nereagovala. Jen s nepřítomným pohledem a zvláštním tónem řekla: „Užij si to“.
Bedřich se zarazil a pak se nuceně zasmál. „Co si mám užít? Práci? To tedy díky“. Soňa se otřásla a vrátila se myšlenkami do přítomné reality. „Co? Aha, promiň. Tak ať ti to uteče“. Pokusila se o úsměv, ale byla to spíše křeč. Bedřich tomu už nevěnoval pozornost. V chodbě popadl z věšáku kabát, zarachotily klíče a za moment již Soňa slyšela, jak přivolává výtah. Pak vstala, vyhlédla z okna, a když si byla jistá, že je Bedřich pryč, vytáhla z tašky notebook. Otevřela jej na kuchyňském stole, zapojila adaptér a počkala, až se připojí k WiFi. Sáhla opět do tašky, vytáhla bezdrátovou myš a najela kurzorem na barevnou ikonku Google Chrome a nervózně na ni klikla. Ruka se jí trochu třásla a myšlenky jí v hlavě chaoticky vířily. Možná vysvětlení se objevovala a šmahem zamítnutá se zase ztrácela v tom zmatku. Kurzor ve vyhledávacím řádku trpělivě blikal. Soňa vstala a vrátila se pro svůj telefon. Odemkla jej otiskem prostředníčku, protože s dlouhými nehty to jinak dost dobře nešlo. Fotografie byla stále na displeji, takže stačilo ji zvětšit a opsat telefonní číslo do počítače. Stiskla ENTER a čekala. Trvalo jen zlomek sekundy, než se objevil výsledek. Na prvních řádcích byly reklamy telefonních operátorů a pod nimi odkaz „zjistěte , kdo volal“. Klikla na něj, objevil se seznam čísel s hodnocením jako neutrální nebo obtěžující, pojišťovna, telemarketing, ale ani jedno číslo se přesně neshodovalo. Takže zpět a dále. Na dalších řádcích bylo několik nesmyslných odkazů včetně kontaktů na exekutorskou komoru. I to číslo bylo jen podobné, ne stejné. Pak se ale objevilo správné číslo. Bylo u kontaktu prodejce v internetovém bazaru. Soňa klikla na odkaz a objevil se inzerát. Prodám kočárek, trojkombinace, po dvou dětech, cena 800Kč. Jolana Horvátová a telefonní číslo. Bez adresy, bez ničeho, co by jí nějak pomohlo. Chvíli měla pokušení na číslo zavolat, ale pak jej zavrhla. Co by řekla? Kdo jste? Není tam můj manžel? To asi nebyl dobrý nápad. Dala znovu zpět a přešla na další stránku. Nic užitečného. Soňa se na chvíli zamyslela a pak položila opět prsty na klávesnici. Tentokrát k telefonnímu číslu připsala Jolana Horvátová a znovu ENTER. Objevilo se několik profilů Facebooku se jménem Jolana Horvátová, ale telefonní čísla byla pod odkazy přeškrtnutá. „Jen blázen by si dal na Facebook telefonní číslo“, ušklíbla se Soňa. Zato čtvrtý odkaz byl slibný. Chybělo Horvátová, ale Jolana i číslo byly správně. Když na něj Soňa klikla, otevřela se stránka inzertního časopisu Avízo, rubrika Erotické služby. Chcete vstoupit? Potvrďte, že je vám více, než osmnáct let. Soňa se hořce zasmála a klikla na ANO. Objevil se obrázek přes půl stránky a na něm asi třicetiletá snědá žena, úplně nahá, ale s rozmazaným obličejem. Obří prsy zabíraly velkou část obrázku. Pod obrázkem byl text: Dál nehledej. Všecko, po čem toužíš ti nabídnu ve svém privátku na sidlišti hraničářů. Normalí sex, anal, oral bez a další podle domluvy. Ceny za půl hodiny 900, oral 400. Už se na tebe těšim. Přesně tak to tam stálo, i s těmi pravopisnými chybami. Orál za 400! Doma ho měl občas zadarmo a ještě si stěžoval, že to není dost hluboko a ona se pak dávila a zaříkala se, že už nikdy. A teď tohle. Soňou cloumal vztek a zároveň se jí chtělo brečet. Zaklapla notebook a chvíli chodila nervózně po pokoji. Pak ji padl zrak na IPhone, na kterém se jí stále vysmívala ona fotografie. Sáhla po něm a vytočila číslo. Ne číslo Jolany, ale své nejlepší kamarádky Dominiky. Znaly se spoustu let, chodily spolu dokonce i do školy. Dominika pracovala jako sanitářka v nemocnici a dnes měla volno. Telefon zvedla po prvním zazvonění. Soňa ani nečekala na pozdrav a všechno na ni vychrlila. Musela se o tu křivdu s někým podělit. Ve sluchátku bylo chvíli ticho a pak se Dominika ozvala: „Víš co? Přijď ke mně. Jsem sama doma, probereme to. Za pět minut ať jsi tady, už ti vařím kafe“. Vařím kafe! Ta věta Soňu znovu bodla jako otrávený šíp. Ale zavěsila telefon, přehodila si přes ramena kabátek z umělé kožešiny, která vypadala jako pravý sobol a jen v domácích přezůvkách vyrazila. Už málem zabouchla dveře, když si uvědomila tu chybu a hmátla po klíčích na věšáčku.
K Dominice to bylo jen přes ulici do protějšího paneláku. I tak ale Soňou otřásla zima a studený vítr ji uhodil do tváře. Oči ji zaslzely, ale to zřejmě nebylo větrem. Když došla po krátkém schodišti ke dveřím Dominičina bytu, už byly pootevřené. „Pojď dál“, ozvalo se zevnitř. „Ty brečíš?“ Zeptala se Dominika, při pohledu na rozzlobenou i zdrcenou Soňu. „To není na kafe, to je na panáka“, usoudila a než se Soňa v obýváku posadila ke stolu, byla zpátky s láhví tequily Olmeca bianco a dvěma broušenými skleničkami. Dominika byla vždy připravená. Soňa si dobře pamatovala, že Dominika byla hvězdou jejich studentských večírků. Hvězdou, která pravidelně ještě před půlnocí zapadala a občas ve dvě ráno zvracela. A také snadnou kořistí pro ostýchavé studenty, kteří si chtěli něco užít. Tak se i jeden neopatrný student stal jejím prvním manželem. Potom přišli manželé číslo dvě a tři. S tím třetím byla dodnes. A i když se Soně zdál jejich vztah poněkud podivný, nějak fungoval. Dominika doma poroučela a on poslouchal. „Potřetí se rozvádět nehodlám“, prohodila občas Dominika s významným úsměvem, když je příležitostně její manžel u stolu obsluhoval. Vždycky u toho měl takový zvláštní výraz a nikdy nemluvil.
„Tak povídej“, vybídla Soňu Dominika a ta ze sebe vysypala celý příběh. Po posledních slovech do sebe obrátila skleničku tequily na ex a přistrčila ji zpět k Dominice. „Ještě jednu“.
„Myslíš, že to bylo poprvé?“, zeptala se Dominika.
„Nevím a je mi to jedno“, odvětila Soňa. „Často bral za někoho jízdy, nevím, kde byl. Ale i kdyby to bylo jenom jednou, úplně to stačí. Určitě tam nebyl poprvé, když mu vaří kafe. Kde máš počítač, ukážu ti, co je to zač. Taková špína!“.
„To není třeba, umím si to představit“, uklidňovala Soňu Dominika, „Co budeš dělat?“
„Nevím. Ale už ho nechci vidět. Poletí z bytu“, dokončila Soňa větu a obrátila do sebe druhou skleničku. „Co bych měla dělat? Ty už sis něčím podobným prošla, ne?“
Dominika usrkla ze své skleničky a zadívala se z okna do setmělé ulice. „Jo, prošla. S tím posledním, ale nebyla to štětka“.
„S Mirkem? Ale to si mi neřekla. A to si s ním klidně zůstala?“
„Jo, zůstala. Hele, potřetí se rozvádět nechci. Máme dítě, a i když už je vlastně z domu a postará se o sebe, Mirek slušně vydělává a je pozorný. A pak jsem si jistá, že už se to nikdy nebude opakovat.“
„Jak to můžeš vědět?“, zapochybovala Soňa. „Zahnul jednou, zahne znovu, jak tomu chceš zabránit?“
„Jsou způsoby“, zatvářila se Dominika spiklenecky a zkoumavě si prohlížela Soninu tvář, na které slzy rozmazaly šminky.
„Jaké způsoby? Teda ne, že bych s Bedřichem chtěla zůstat, ale zajímá mě to.“
Dominika potřetí dolila Soně skleničku a zakroužila prázdnou lahví. „Jsi schopná najít nějaký důvod, proč bys s Bedřichem měla zůstat?“
Soňa se zamyslela. Vztek v ní trochu ochladl a navzdory všemu jí tequilla pomohla se uklidnit a přemýšlet trochu racionálně.
„No, nikdy jsme neměli problémy ve vztahu. Je docela milý, moc nevydělá, ale zase neutrácí, nepije, je pořádný, občas uvaří nebo uklidí…“, a pak je tady ještě ten dům ve Švýcarsku, který asi brzy zdědí. To si ale pomyslela jen v duchu.
Dominika si pohrávala se skleničkou a pozorovala Soňu, jak svádí duševní souboj. „Tak co?“, řekla po chvíli.
„Dobře, souhlasila Soňa. Ale teď pojď se mnou, chci ho u té krávy nachytat.“
Soňa už vstávala ze židle, ale Dominika ji chytila za ruku. „Počkej, nachytáš ho a co pak?“
„Co pak?“, zarazila se Soňa. „Pomstím se mu! Nevím ještě jak, ale pomstím“.
Dominika se ušklíbla. „Jak, chceš si najít chlapa?“ Soňa v duchu zvážila i tuhle možnost, ale nebyla si jistá, že to je správná cesta. Jednak znala Bedřicha a nebyla si úplně jistá, že by mu to zvlášť vadilo. A pak to obnášelo spoustu času, který neměla a kromě toho byla od přírody nedůvěřivá a neseznamovala se příliš snadno. A sbalit v baru chlapa na jednu noc bylo pod její úroveň. Nemluvě o tom, že by se musela nějak postarat, aby se to Bedřich dozvěděl. Svěřila se se svými úvahami Dominice, ale ta nad tím pohrdlivě mávla rukou. „Jsou jiné cesty“.
„Jaké cesty máš na mysli?“, zatvářila se Soňa nechápavě. Teď si vzpomněla na nevěru Dominičina Mirka a na to, že jí Dominika neřekla konce příběhu. „Jak si to vlastně vyřešila s tím svým?“
„Tak moment“, zadržela ji Dominika. „Na to se musíš napít“, a otočila se kuchyně. Chvíli hledala něco v lednici, pak ve spíži a nakonec se vrátila s láhví spišské borovičky. „Nic lepšího už tu bohužel nemám“, usmála se omluvně a otočila uzávěrem. Kovový kroužek praskl a pokojem se rozlinula vůně jehličí. Pak Dominika dolila skleničky, posadila se zpět ke stolu.
„Tak poslouchej“, pokračovala, „To zvládneš. Potrestáš ho, ponížíš a zároveň získáš pojistku, že za tebou do smrti bude chodit jako pejsek na vodítku. A radši si vyřízne oči, než aby se podíval na nějakou ženskou“.
Soňa napjatě s údivem poslouchala, co jí pak Dominika vyprávěla.

Po dvaceti minutách opustily Dominičin byt, Soňa ve vypůjčených botách, a rychlými kroky zamířily k okraji sídliště.
„Jak víš, že je to tam?“, zeptala se Soňa pochybovačně Dominiky.
„Je to snad jasné, ne? Vařila kafe a kam tak stihneš dojít, aby ti nevystydlo?“
Poslední panelák u lesa byl nejstarší a také notně zchátralý. Ostatní domy už byly zateplené, měly vyměněná okna a natřenou fasádu. Tenhle ne. Nenašel se nikdo, kdo by do něj investoval. Žili tam jen lidé ze dna společnosti a ob den u něj parkovala policie. Když k němu Soňa s Dominikou přišly, byla už tma. Před vchodem kouřili nějací dva výrostci, kterým asi nebylo ještě ani patnáct. Naštěstí ale právě zapadli dovnitř. Světlo na chodbě se na krátkou chvíli rozsvítilo a zase zhaslo. Dominika se v chabém světle pouliční lampy zahleděla na tablo se zvonky, na kterém asi polovina štítků úplně chyběla, ale po chvíli do jednoho cvrnkla prsty. „Máme štěstí, tady je“. Soňa zapochybovala, že to může být jen shoda jmen, ale Dominika už otevírala vchodové dveře paneláku, na kterých chyběl zámek. I kdyby tam byl, bylo by to jedno. Skleněná výplň chyběla taky. Na chodbě je ovanul pach tabáku, moči a nějakého koření. Podlaha byla zašlapaná, všude se válely nedopalky a zdi byly počmárané nápisy, které bylo lépe nečíst. Dominika chvíli tápala po zdi, pak se ozvalo známé cvaknutí a slabá žárovka osvítila schodiště. Vydaly se tedy nahoru, opatrně, protože zábradlí se nechtěla ani jedna dotknout. V každém patře kontrolovaly štítky na dveřích, ale některé úplně chyběly nebo byly přečmárané. „Zřejmě primitivní obrana před exekutory“, pomyslela si Soňa. Ve čtvrtém patře zatajily dech. Musely znovu rozsvítit, protože světlo mezitím zhaslo. Na dveřích naproti schodišti stálo neumělým tiskacím písmem HORVÁTOVÁ. Soňa pohlédla na Dominiku, ale ta ji posunkem pobídla a druhou rukou stiskla tlačítko zvonku. Ten chraplavě zařinčel a chvíli se nic nedělo. Pak se ozvaly šátravé kroky a vzápětí nato silný ženský hlas: „Kdo je to? Musíte chvilku počkat“. Obě ženy se na sebe podívaly a Dominika si přiložila prst ke rtům a pak zatáhla Soňu za rukáv do přítmí schodiště vedoucího nahoru. Netrvalo ani dvě minuty, když se dveře otevřely a na chodbu dopadl obdélník světla. A v něm se objevil Bedřich. Kabát měl hozený přes ruku a snažil se obout. Za ním stála Jolana v župánku, který víc ukazoval, než skrýval a podávala mu nějaké bankovky. „Taky máš zpátky, abys neřekl, že sem tě okradla“. Bedřich po nich hmátl a sehnul se k druhé botě. Tím se mu hlava dostala do úhlu, kdy zahlédl na horním schodišti dva páry nohou. Zbytky těl a hlavy byly ve tmě, ale Bedřich i tak bezpečně poznal, že má veliký problém. Ve stejném okamžiku Soňa seběhla dolů. Z posledních schodů seskočila, což ji připravilo ve vypůjčených botách na podpatku na chvíli o stabilitu. Zároveň to ale urychlilo její pohyb vpřed, takže vší silou vrazila do Bedřicha, který byl stále ještě v podřepu. Tím nárazem Soňa opět získala kontrolu nad svým tělem, rozmáchla se rukou a udeřila do překvapeného obličeje. „Ty hajzle“, zařvala na Bedřicha, který po zádech přepadl zpět do chodbičky bytu. Jolana asi takovou scénu nezažila poprvé, protože se překvapeně netvářila vůbec. „Vem si ho a vypadni“, křikla a vystrčila Bedřicha zpět na chodbu. Světlo opět zhaslo. Ale jen na vteřinu, protože to už byla dole Dominika a mačkala tlačítko. Podívala se na zděšeného Bedřicha, chtěla něco utrousit, ale pak se odvrátila a vydala se na cestu dolů po schodech. Soňa ještě sykla „No počkej!“ a vydala se za Dominikou. Tu noc strávila u Dominiky. Ráno se s mírnou kocovinou a novým plánem vydala k domovu.

Když došla ke dveřím, studily ji nohy, protože měla na sobě opět svou domácí obuv. Chvíli poslouchala, ale vevnitř se nic neozývalo. Zasunula tedy klíče do zámku, otočila a vstoupila do dveří. Bedřichovy boty stály za dveřmi a kabát byl na věšáku. „Tak je doma“, pomyslela si. Nahlédla do kuchyně, kde seděl Bedřich u stolu a oběma rukama si podepíral hlavu. „Aha, pán je zkroušený“. Nehodlala s ním teď zapřádat rozhovory. Popadla kabelku, strčila notebook do tašky a chvíli bojovala se šňůrou adaptéru, který se jí ve spěchu zamotal kolem stojanu na kytky. S obojím se vrátila do chodby, obula si tentokrát kozačky a vyklouzla ze dveří. Chvíli se zamyslela a pak je energicky přirazila. Seběhla ze schodů a bez ohledu na možný zbytkový alkohol na sedla do auta. Vyrazila na nákup. Na skok se stavila ve své restauraci, a když se ujistila, že všechno funguje tak, jak má, vyrazila směrem k nákupnímu centru.

Když Soňa opět zaparkovala před domem, už se smrákalo. Na ulici nebyla živá duše a za většinou oken zářily obrazovky televizorů. Otevřela zadní dveře auta a hodila si přes rameno objemnou tašku. Pak si ještě vzala ze sedadla kabelku a tašku s notebookem, zabouchla dveře a palcem stiskla tlačítko dálkového ovládání. Auto zamrkalo a zhaslo. Za dalších pár vteřin už Soňa vcházela do tepla svého bytu. Odložila tašku za dveře šatny, zula si kozačky a kožíšek pověsila na háček. Bedřich ještě stále seděl u stolu. Nebo u něj seděl znovu. Každopádně tam byl, byl zamyšlený a vypadal ztrápeně. „Ahoj“, pronesl opatrně směrem k Soni, která jeho pozdrav neopětovala. Na místo toho odešla do kuchyně a uvařila si kávu. Ze zvyku sáhla po dvou skleničkách, ale pak tu druhou vrátila zpátky. Sloužit už mu nebude. Teď bude sloužit on jí.
Konvice cvakla, Soňa si zalila kávu a snažila se tvářit velmi sebevědomě, když vkročila do pokoje. Dominičin nápad se jí líbil, ale musela se do něj vžít. V práci si uměla zjednat autoritu a teď se to musela naučit i doma. A to velmi tvrdým způsobem. Ale byla odhodlaná, uražená a naštvaná. Takže její vystupování vypadalo velmi věrohodně.
„Musíme si promluvit“, pronesla směrem k Bedřichovi hlasem, který naznačoval, že nepůjde o příjemný rozhovor. Bedřich odevzdaně přikývl.
„To, cos včera provedl, co jsi asi prováděl pravidelně kdovíjak dlouho…“. Bedřich chtěl chabě zaprotestovat, ale Soňa ho pohybem ruky umlčela. „…mě urazilo. Znechutilo a naštvalo způsobem, který je neodpustitelný. Nechci žádné vysvětlování, žádné lži ani výmluvy. Neexistuje nic, co by tě mohlo omluvit. Takže ti dávám čtyřiadvacet hodin, aby sis sbalil věci a opustil můj byt. Nevezmeš si ani moje auto, nevezmeš si nic, co není tvá osobní věc. A těch moc není.“ Bedřich si s hrůzou uvědomil svoji situaci. Auto je napsané na manželku kvůli podnikání, byt je v jejím výhradním vlastnictví a většina úspor je rovněž na jejím účtu. Stojí na hraně bezdomovectví, života, kterým vždy opovrhoval. V duchu se viděl, jak spí někde v šachtě teplovodu, hladový a páchnoucí a bojuje s potkany o zbytky jídla. Kdyby si našel ubytovnu, stála by ho většinu nijak oslnivého platu a žil by ve společnosti, která se v jeho očích od těch potkanů příliš nelišila.
Z úvah jej vytrhl Sonin břitký hlas. „Anebo je tu druhá možnost.“
Bedřich vzhlédl s nově nabytou nadějí. „Jaká?“
Soňa odcitovala to, co jí včera poradila Dominika. „Chci mít jistotu, že už se to nebude nikdy opakovat. Nebudu tady žít s prasákem, co se tahá s cikánskými děvkami.“
„Slibuji“, hlesl Bedřich, ale Soňa jej opět umlčela. „To nestačí, slibům nevěřím. Nevěřím tobě. Takže se pojistím.“ Bedřich se zatvářil nechápavě. „Ty mě teď budeš poslouchat, poslechneš mě na slovo. A já si pořídím pojistku, že už se to nikdy nebude opakovat. Jediný náznak odporu, jediné slovo, a jdeš. Souhlasíš?“
„Udělám, co řekneš. Ať je to cokoliv. Slibuji“.
„Už zase ty sliby“, pomyslela si Soňa. „Dobře, od této chvíle budeš mlčet. Neřekneš jediné slovo, pokud tě nevyzvu. Pokud tě vyzvu, budeš mě oslovovat paní a pouze odpovídat na položenou otázku. Bez odkladu splníš každý můj příkaz, aniž bych jej musel opakovat. Tečka. Sebemenší chyba a můžeš bydlet v autobusu. Jestli si rozuměl, kývni hlavou.“
Bedřich vyděšeně přikývl.
Soňa zatáhla žaluzie a zkontrolovala svůj iPhone. Měl plně nabitou baterii.
Pak zazněl její první stručný a úsečný příkaz. „Svlékni se“. Bedřich se nechápavě podíval vzhůru, ale uvědomoval si bezvýchodnost své situace a neodvážil se protestovat. Pomalu si rozepnul košili a odložil ji přes opěradlo křesla. Kradmo sledoval Soňu, ale ta trpělivě vyčkávala. Rozepnul si tedy opasek, stáhnul kalhoty i s ponožkami a dotkl se lemu trenýrek. Soňa přikývla. Odložil tedy i trenýrky zůstal rozpačitě stát uprostřed pokoje, tak jak ho pánbůh stvořil. Běžně se po těch letech před manželkou nestyděl, ale tohle byla jiná situace. Neměl nejmenší vliv na to, co bude následovat. Jeho úd splihle visel z houštiny hnědých, kudrnatých chlupů, když Soňa pohnula telefonem a led dioda se krátce rozsvítila. Pořídila první fotku.

„Vše, co se dnes stane, bude uloženo v mém sejfu v bance. Když uděláš jedinou chybu, zapomenu kopii v autobusu. Víš, jak jsou lidi zvědaví, že? Nebude to moje chyba. Lidé pořád něco v autobuse zapomínají. Sám jsi to říkal. A teď jdi do koupelny a přines si holení.“
Bedřich se otočil a vyšel z pokoje. Soňa jím teď pohrdala. Takže i jeho zadek jí přišel směšný. No každopádně se nepodobal tomu zadku, za který jej držela o svatební noci.
Bedřich už byl zpátky a bezradně držel v jedné ruce elektrický strojek, který mu dala k vánocům a ve druhé sprej s pěnou a holítko Wilkinson sword. „Zůstaň stát a ohol se“, řekla hlasem, při kterém by se jakákoliv voda v dosahu změnila v kostku ledu. Bedřich pokrčil rameny a odevzdal se svému osudu. Chlupy padaly v chomáčích na podlahu a za chvíli vytvořily pěknou hromádku. Jeho úd teď vypadal delší. Jednak kvůli optické iluzi, a také proto, že se i přes nedůstojnou situaci a stres poněkud vzrušil. Soňa právě udělala druhou fotku.
Pak odešla do chodby, klaply dveře od šatny a zašustil papírový obal. V několika vteřinách byla nazpět a mrštila po Bedřichovi zmuchlaným kusem lesklé látky. „To je skvělý domácí oděv pro lidi jako ty, obleč si to“, zazněl další příkaz. Bedřich látku rozmotal a nevěřil vlastním očím. V ruce držel růžové body s krajkami, jaké dosud vídal jen ve specializovaných časopisech pro pány. „Roztáhni ty ramínka a strč tam nohy“. Bedřich se pokoušel chvíli zjistit, která část je přední a pak zasunul levou nohu do otvoru. Přitom se nehtem na palci zachytil o krajku a málem upadl. Přitom si všiml, že jej Soňa natáčí na svůj telefon. Když se mu podařilo se do potupného kusu prádla nasoukat, musel se projít po pokoji a pak přišel rozkaz svléknout. Soni zableskla hlavou špetka lítosti nad Bedřichem, pak dostala chuť se bláznivě rozchechtat, ale nakonec si upamatovala, co jí provedl a zůstala naprosto vážná. Nesmí dát najevo jiný cit, než naprosté pohrdání. Vzpomněla si, kdo tohle zrežíroval a odeslala poslední fotku Bedřicha v body Dominice. Během několik vteřin se jí vrátil vysmátý smajlík. Soňa byla se svým výkonem spokojená.

Bedřich vyčkával, co se bude dít dál. V duchu si říkal, že to musí za chvíli skončit a bude mít klid. Pár dní tiché domácnosti přežije a pak se vrátí vše do starých kolejí. Na schůzky s Jolanou bude muset zapomenout, ale aspoň ušetří. Sice to bylo jen dvanáct stovek měsíčně, ale i tak. Z přemýšlení jej vytrhl další příkaz.
„Teď dostaneš šanci své utrpení zkrátit“. Bedřich s nadějí vzhlédl ke kamenné tváři své ženy. „Budeš si ho honit. Dvacet vteřin“ Pokud stihneš vystříknout, spokojím se s tím, co mám. Pokud ne, pokračujeme“. Soňa věděla, že nemá šanci to stihnout. Obvykle mu to trvalo spíše dvacet minut. Což mohlo být fajn, ale teď to byla součást jeho ponížení. Sundala si z ruky náramkové hodinky, očima zafixovala vteřinovou ručičku a namířila svůj iPhone. Teď. Bedřich zaváhal jen na zlomek vteřiny a pak se chopil příležitosti a údu. Ale věděl, že nemá šanci. Za dvacet vteřin by se mu to nepovedlo ani v mnohem přívětivějším prostředí. Nepomohlo mu ani, když si vzpomenul, jak si to jednou dodělával rukou a stříkal Jolaně na masitý zadek, protože Jolana byla důležitou součástí jeho problému. Ač se snažil sebevíc, úd měl sotva ztopořený, když Soňa řekla devatenáct, dvacet, stop. Udýchaný Bedřich uvolnil sevření a jeho úd začal téměř okamžitě ochabovat. Kontrolka telefonu právě přestala blikat, což znamenalo, že natočené video bylo uloženo. Kůže po oholených chlupech jej začínala svědit, ale neodvážil se ani poškrábat.
Soňa opět odešla do chodbičky a Bedřich se neodvážil ani pohnout. Jen sledoval dveře a přemýšlel, co se bude dít dál. Když se vrátila, držela v ruce igelitovou tašku Lékárna Dr. Max. Bedřich v duchu přemýšlel, čím z lékárny by jej mohla znemožnit. Na zlomek vteřiny jej napadlo, že jej snad chce nějakými prášky otrávit, nebo alespoň uspat. Takže mu spadl kámen ze srdce, když vytáhla z tašky velké plenkové kalhotky pro inkontinentní značky Seni s fialovým pruhem uprostřed a čtyřmi lepítky po stranách. Jen taktak ji zachytil, když ji po něm hodila a nařídila stručně: „Obléct“. Bedřich kalhotky nešikovně otáčel v rukou a snažil se zjistit, jak se oblékají. Soňa mu pomohla: „Pruhem dopředu, provléct mezi nohama a po stranách přilepit. Po další chvíli zápolení stál Bedřich uprostřed místnosti jako bezradné velké mimino a čekal, co bude dál. Soňa jej nechala stát a odešla do kuchyně, kde bylo za chvíli slyšet zurčení vody. Pak se vrátila a držela v ruce dětskou lahvičku s dudlíkem, naplněnou vodou. „Sedni a pij!“, nařídila a začalo opět natáčet. Když Bedřich vypil první láhev, naplnila ji znovu. A pak znovu a znovu. Desetkrát? Patnáctkrát? Kdo ví. Bedřich to nepočítal, jen pil. Je pochopitelné, že se mu po chvíli začalo chtít močit. Pochopil, proč si musel obléci ty pleny, že to je součást Soniny podivné hry. Součást trestu za to, že si chtěl trochu povyrazit. Kdyby se o tomhle někdo dozvěděl, zničilo by jej to. Chvíli bojoval s návykem, který se před mnoha léty pracně učil, ale zákonitě musel prohrát. Nemohl promluvit, ani odejít a tak to vzdal. S úlevou začal močit a cítil, jak se mu teplo rozlévá, mezi nohama, stoupá po obou stranách nahoru, moč se vsakuje do hydrofilního polymeru a ten bobtná. Netrvalo ani dvacet minut, když se pomočil podruhé. Soňa jen mlčky doplňovala láhve a brala do ruky svůj iPhone, aby natáčela. Když to Bedřich nevydržel potřetí, plena už překonala svou absorpční schopnost. Moč začala kolem lemů protékat ve, zaplnila prohlubeň v židli a posléze začala s jemným crčením stékat na lino. Tam tvořila louži, která se pozvolna zvětšovala. Soňa si toho všimla a sebrala mu láhev. „Rozepni si tu plenu“, poručila. Bedřich chtěl vstát, ale byl vzápětí usazen zpět. „Jen si ji rozlep a seď!“ Bedřich tedy roztřesenými prsty rozlepil pásky a přední díl se vlastní váhou odklopil. Na zem z něj stále kapala přebytečná moč. Soňa opět zapnula kameru iPhonu. „A teď si to dělej„. Bedřich zvedl oči. „Žádný časový limit, dělej.“ Pak jej Soňa ještě zarazila. „Slez z té židle. Podrž si tu plínu a lehni si na zem.“ Bedřich poslechl. Plenka už vychládala a začínala nepříjemně studit. Tlak jeho těla z ní navíc vymáčkl další louži. Pohlédl na Soňu, která na něj netečně mířila mobilem. „Dělej“. Bedřichovi nezbylo, než se chopit svraštělého penisu a začít jej mnout. Penis v této prekérní situaci jen neochotně poslouchal. Po chvíli se ale přece jen začal nalévat krví a zvětšovat. Za další minutu se žalud prodral kůžičkou a vykoukl ven. Teď jej Bedřich už mohl uchopit celou dlaní. Zatímco pohyboval rukou nahoru a dolů, dech se mu zrychloval a zavřel oči. Hledal v duchu nějakou vzrušivou představu, jako vždy, když byl o samotě a masturboval. I přes poměrně spokojený sexuální život to na něj občas přišlo. Když nebyla Soňa doma nebo ji bolela hlava nebo měla měsíčky, našel si občas čas a místo, kde se to dalo udělat. Jednou to dokonce zkusil v noci na točně autobusu, když čekal na čas odjezdu. Ale v nejlepší chvíli mu kolega z vedlejšího autobusu bouchl na dveře. Bedřich se tak lekl, že si pocákal kalhoty a prostor vedle řadicí páky a měl co uklízet. Teď ho vytrhl Sonin výkřik „Stop!“ Uvolnil tedy ruku a zíral na svůj ztopořený úd, na lesklý žalud, tepající žilky a cítil se najednou strašně unavený.

Poslední noc skoro nespal. Soňa mu nařídila vstát a postavila před něj svůj rozevřený notebook. „Aby ti to šlo lépe, stáhni si nějaké porno, já nevím, kde to hledat“. To byl podezřele vstřícný krok, nezapadal do schématu toho absurdního, bizarního večera. Ale moc nad tím nepřemýšlel. Měl pocit, že se jeho mozek změnil v něco mezi kusem bahna a uvařeným květákem. Jedním prstem naklepal do adresního řádku hellspy.cz, klikl na první odkaz v pornosekci, uložit jako…na přenosný disk USB. Za minutu počítač oznámil, že stahování bylo dokončeno. Soňa se mu podívala přes rameno a vytrhla flešku. Zasunula ji do konektoru televize a na ovladači stiskla play. Objevila se koupelna, kde se za sprchovým závěsem pohybovala mladá dívka. Do šumění vody se vkrádala tichá hudba. Pak se kamera přesunula na dveře koupelny, kudy vstoupila jiná dívka a začala se svlékat. Soňa stiskla tlačítko rychlého převíjení. Dívka ze sebe trhavými pohyby shodila oblečení, odhrnula sprchový závěs a vklouzla do sprchy za svou kamarádkou. V tom Soňa stiskla tlačítko stop a na obrazovce zamrzl obraz, na kterém dívka číslo dvě klečela a měla ponořený v rozkroku dívky číslo jedna.
„Lesbičky? To nemyslíš vážně! Asi ti musím najít něco sama“. Vytáhla flešku z televize a obraz zčernal. Zasunula ji zpět do počítače a chvíli jezdila prstem po touchpadu tam a zpět. Pak ťukla do tlačítka virtuální myši, a pak ještě dvakrát. Znovu odpojila flešku z počítače a vrátila ji do televize. Pak posunula své manažerské křeslo před televize, hodila přes něj deku a přikázala „Sedej!“. Bedřich do křesla téměř upadl. Udělal by cokoliv, aby už to trápení skončilo. Soňa opět stiskla PLAY. Tentokrát žádný zbytečný úvod. Úplně nahý svalnatý muž na střídačku prováděl felaci dvěma mladým, do hladka oholeným chlapcům. Bedřich nenáviděl teplouše. Při každé příležitosti to dával najevo a občas na ně pokřikoval i na ulici. Hlavně ve společnosti svých kolegů autobusáků. Sám si přece jen moc netroufal. Nebyl žádný rváč a z volantu s posilovačem vám svaly nenarostou. Teď se na ně měl dívat. „Teď si ho hoň“, přikázala opět Soňa. A zatímco se Bedřich poslušně chopil ochablého údu, přejížděla střídavě kamerou iPhonu na něj a na televizi. Bedřich neměl odvahu zavřít oči, ale nechtěl se ani dívat. Vypnul v okamžiku, kdy jeden z chlapců natíral svalovci řitní otvor lubrikačním gelem a snažil se překrýt obraz ve svém vědomí něčím přirozenějším. Moc se mu to nedařilo, tak se alespoň snažil šilhat mimo obrazovku a při tom pracoval na svém údu. Tentokrát se zvedal mnohem neochotněji a trvalo dobrých pět minut, než žalud vyklouzl z předkožky. Snažil se jej uchopit tak, aby si žalud neodíral, protože to bolelo. Dech se mu opět začal postupně zrychlovat. Když cítil, že vyvrcholení je nedaleko, ozvala se opět Soňa. „Miř si na obličej a nezkoušej se netrefit“. Bedřich poněkud sklonil zápěstí, takže mu otvor na špičce žaludu mířil rovnou do tváře. Chlapci na obrazovce se pohybovali ve stejném rytmu v podivné poloze, všichni propojeni údy do bizarního obrazce. Bedřichova ruka ještě zrychlila a v penisu mu začalo škubat. Vzápětí první dávka spermatu opustila žalud a vylétla po balistické křivce, aby mu přistála těsně pod okem. Druhá skončila v nosních dírkách a třetí na vousech. Ostatní už neměly dost energie a dopadly na jeho prsa a břicho. A pak bylo po všem. Soňa vypnula kameru a poté i televizi. Podívala se na potřísněného Bedřicha s despektem, chvíli se kochala tím pohledem na zcela zničeného muže a poté promluvila. „Podívej se na sebe. Chodíš v dámském prádle, čůráš do plenek a honíš si ho u teploušského videa. Co s tebou? To se uvidí, jak se budeš chovat.“ Soňa zaklapla notebook, vzala si z háčku kabátek a bouchla za sebou dveřmi. Odešla k Dominice.
Bedřich osaměl a nemohl se vzpamatovat z toho, co se mu právě stalo. Pak se zvedl, odešel do koupelny a napustil si vanu horkou vodou. Měl pocit, že to nemůže ze sebe nikdy smýt. Obličej od spermatu si předtím opláchl v umývadle, ale ta hanba, to ponížení, to smýt nešlo, ani kdyby na sebe vylil celé jezero vody. Chvíli se dokonce zabýval myšlenkou na sebevraždu. Pak se s tím trochu smířil. Nějak bylo, nějak bude. A usnul.
Probudila ho až studená voda. Ve stavu polospánku vypustil vanu, oblékl si župan a odpotácel se do postele. Soňa ještě nebyla doma.
Ráno se vzbudil pozdě. Soňa ještě nepřišla nebo už byla pryč. Spal tak tvrdě, že by ji ani neslyšel. Ještě že dnes nemusel do práce. Natáhl se na gauč k televizi a ještě chvilku si zdřímnul. V poledne zaskřípal klíč v zámku a Bedřich slyšel Soňu, jak si odkládá věci. Když vešla do pokoje, pozdravila jej, jako by nic. Bedřich ji nesměle odpověděl, ale Soňa jej vzápětí zpražila pohledem. „Nezapomeň, budeš mě vykat a oslovovat má paní.“ Teprve teď si Bedřich všiml dalšího detailu. Soně se v ruce houpal kožený obojek na řetízku a pod paží držela malý bičík.
Tolerantní a otevřený ABDL baby/Daddy. 54 let, Severní Morava.

JiříS
Příspěvky: 36
Registrován: stř 19. úno 2020 19:41:09
Bydliště: Karlovarský kraj
Pohlaví: Kluk
Sexuální orientace: Heterosexuální
Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ano
Nosíte dudlík?: Ano

Re: Pomsta

Příspěvek od JiříS » pon 02. lis 2020 12:09:58

Zajímavé.

Uživatelský avatar
ababyi
Příspěvky: 52
Registrován: pon 17. úno 2020 7:50:55
Pohlaví: Kluk
Sexuální orientace: Heterosexuální
Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ano
Nosíte dudlík?: Ano

Re: Pomsta

Příspěvek od ababyi » pon 02. lis 2020 16:52:27

Po dlhšom čase koherentný a zaujímavý príbeh. A bez gramatických chýb. Piš, barde, střádej... :D

Uživatelský avatar
Treti oko
Příspěvky: 168
Registrován: pon 29. kvě 2017 13:49:27

Re: Pomsta

Příspěvek od Treti oko » pon 02. lis 2020 18:31:47

Tohle je vynikající, jen tak dál !!!

Uživatelský avatar
fusak
Příspěvky: 2
Registrován: čtv 12. zář 2019 19:42:05
Pohlaví: Kluk
Sexuální orientace: Heterosexuální
Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ne
Nosíte dudlík?: Ne

Re: Pomsta

Příspěvek od fusak » úte 03. lis 2020 23:14:54

Obvykle som z druhej strany pultu :), ale skvele napísané! Držím palce pri pokračovaní - ak, dúfam, bude.
A ďakujem za literárny zážitok, nie je to každodenná udalosť v tomto našom malom chlieviku...

nikos28
Příspěvky: 1
Registrován: ned 15. bře 2020 15:57:15
Pohlaví: Kluk
Nosíte plenky i na veřejnosti?: Ano
Nosíte dudlík?: Ano

Re: Pomsta

Příspěvek od nikos28 » čtv 17. pro 2020 14:18:44

moc hezky pribeh,doufam,ze bude pokracovani....nikos

Odpovědět